Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Zvláštní cesty k úspěšnému učení

Před několika lety jsem měl po dlouhé době možnost učit v jedné třídě dva důležité předměty. Všichni žáci této třídy nejen velmi dobře odmaturovali, ale též studují  úspěšně dál na VŠ. Mohu mít dobrý pocit, že jsem k těmto dobrým výsledkům  přispěl. Ale nevím vlastně vůbec jak. Pravda  je, že jsem právě v této třídě učil zcela jinak než jinde a jindy. Již řadu let učím pouze jeden ze svých aprobačních předmětů, který zabírá jen dvě hodiny týdně v každé třídě. Někdy okrajově vypomáhám i mimo svou aprobaci. Ale stejně učím na škole asi v nejvíce třídách a jen po malých dávkách hodin. Před několika lety jsem zažil změnu: Na 4 roky jsem se s jednou třídou po létech vrátil ke svému druhému aprobačnímu předmětu. Nejenom že jsem učil předmět, kterému jsem poněkud odvykl (a který se místy podstatně změnil), ale  v této jediné třídě se změnil proti ostatním  můj kontakt se žáky. Začal jsem se s touto skupinou  setkávat opravdu denně. Najednou jsem jednu třídu opět začínal velmi konkrétně znát a stal jsem se jedním z hlavních učitelů, kteří ovlivnili osud této třídy. Jak již jsem naznačil, třída byla posléze velmi úspěšná. Její absolventi studují úspěšně i na velmi náročných oborech  VŠ (i v zahraničí), v řadě případů konkrétně navazují na znalosti z mých předmětů. Mohu si tedy gratulovat. Dokonce jsem zprostředkovaně slyšel  od jedné z absolventek i velkou chválu přímo na mou výuku. Nicméně sám pro sebe si stále kladu otázku, jaká byla příčina tohoto úspěchu, jaký byl můj reálný podíl na něm. Přesnou odpověď asi ani nenajdu. Zkusím zde rozebrat některé faktory:

Zvláštní charakter konkrétní třídy:

V této třídě byla od začátka skupinka (několik dívek a jeden chlapec), která otevřeně  a bez rozpaků diskutovala s učiteli. Jejich zásahy do výuky byly konstruktivní – vhodné dotazy, připomenutí souvislostí, kritika drobných přehlédnutí v zápisech na tabuli, návrh jiných řešení úkolů. Ve třídě byl jediný výrazněji nepracovitý žák, ostatní při výuce spolupracovali s různým podílem aktivity.

Míra spolupráce vyučujících:

Míra spolupráce vyučujících se mi v této třídě  jevila jako mimořádná. Velmi dobře jsem spolupracoval s třídním učitelem nejen v jeho funkci třídního, ale i jako vyučujícím jednoho z dalších hlavních předmětů. Úzce jsem dále spolupracoval s kolegou, který vedl navazující seminář k maturitě a s kolegyní, která vyučuje blízký předmět. Nevím, zda je taková míra a hloubka spolupráce u nás běžná.

Můj způsob přípravy na hodiny a práce ve výuce:

To, že jsem se po delší době vrátil k předmětu, který jsem déle neučil a který se časem změnil, kladlo pochopitelně zvýšené nároky na mou přípravu. Zároveň jsem do jisté míry znovu hledal cestu, jak v tomto předmětu se třídou pracovat. Má dobrá předsevzetí bohužel však vzala ze zdravotních důvodů ze své. Nešlo přímo o mou nemoc, ale o vážné a dlouhodobé zdravotní problémy v rodině, které se táhly skoro po celé 4 roky, kdy jsem tuto třídu učil a které v relativně dlouhých obdobích nabývaly mimořádných rozměrů. Konkrétně na jaře v1. ročníku a po 2 letech na jaře ve 3. ročníku byla situace na několik měsíců krizová. Velkou část tohoto času jsem spal v noci několik málo hodin (také i dvě) a neměl jsem prakticky žádnou šanci na domácí přípravu. Před žáky jsem ráno předstupoval jako po pořádném flámu, učebnici jsem četl poprvé v hodině. Prakticky to znamenalo, že jsem v hodině – před žáky nebo spolu se žáky – hledal interpretaci zadání a pak správná řešení cvičení. Na jedné straně zcela nevhodný přístup vedl ale k větší spolupráci se žáky, k jejich většímu zapojení. Pokud žáci přímo aktivně nespolupracovali, tak alespoň viděli to, jak já sám řešení právě hledám a nereprodukuji jenom to, co mám natrénované a zautomatizované.

Míra nátlaku na žáky:

V hlavním předmětu, který jsem učil po létech, jsou obvyklé pravidelné domácí úkoly. Jejich problém je známý – opisování, nízká míra skutečné samostatné práce. Během krátkého času jsem domácí úkoly v tradičním slova smyslu odboural – místo nich nastoupilo pravidelné doporučení konkrétního učiva, které je na místě  prostudovat na příště. Rozsah přípravy jednotlivých žáků byl velmi rozdílný, u několika dívek vysoko překračoval běžnou míru. Vzhledem k tomu, že jsem se v této třídě soustředil víc na výuku rozsáhlejšího předmětu, zůstal poněkud stranou můj další předmět, který je můj základní. Tam, kde vyučuji jenom ten, kladu na žáky větší tlak – v této jedné  třídě byl tlak soustředěn na hlavní předmět, který se  jako maturitní týkal velkého podílu žáků. Přesto byly výsledky v kratším předmětu dobré, několik žáků mělo o tento předmět větší zájem a přímo jej studují (v jednom případě v zahraničí), další využili jeho znalosti při přijímacích zkouškáchna VŠ  a potřebují jej dál jako součást studia příbuzného oboru.  Vypadá to, že tlak na žáky je má jen malý efekt na konečný výsledek, týká se snad víc zapojení slabších žáků, u nich ale může působit jen dočasně.

Zvláštní uplatnění mezipředmětových vztahů ve výuce:

Ve výuce se běžně zmiňuji o řadě věcí, které přímo s mými předměty nesouvisejí. Nabízím je jako podněty k přemýšlení, jako inspiraci k rozšíření obzorů žáků. Ve třídách, kde jsem běžně dvě hodiny týdně, jde opravdu jen o poznámky, o podněty. Ve třídě, kde jsem byl denně (někdy i dvě hodiny v jednom dnu),  tyto poznámky postupně vytvořily skoro jakýsi nový doplňkový předmět (v součtu za týden skoro v rozsahu 1 vyučovací hodiny týdně na celé 4 roky studia). Tématem byla zejména osobnost a dílo I.M.Jirouse – Magora.  V té době jsem jsem podrobně četl Magorův zápisník, který mě natolik zaujal, že jsem si z něj vypsal i několik poznámek (ty jsem pochopitelně rychle ztratil), opakovaně jsem o něm přemýšlel a také mluvil. Zmiňoval jsem se i o jiných knihách, které mě připadly mimořádné a neobvyklé – pamatuji si např. na román  Aimé a Jaguár, který popisuje reálný příběh z nacistického Německa, vášnivou láskou mezi manželkou německého důstojníka a její židovskou služkou. Upozorňoval jsem na výstavy abstraktního umění, které proběhly v blízkosti. Vzniká otázka: Byl čas věnovaný těmto tématům ztracený nebo i Magor-Jirous přspěl k výtečným výsledkům třídy u maturity a k jejich úspěchům v dalším studiu? Sám nevím, ale zcela nedávno jsem četl v blogu Karla Hvíždaly (přepis v Neviditelném psu) o tom, že ve Finsku dala vláda hodně peněz do školství na podporu hudební výchovy a  výsledkem prý byl nárůst úspěšných manažerů a byznysmenů mezi absolventy a lepší výsledky ve výce cizích jazyků.

Závěr?

Výuka je zvláštní proces, který můžeme jen omezeně vědomě řídit a jen velmi zhruba dokážeme identifikovat konkrétní souvislost mezi aktivní činností učitele a výsledkem celého procesu. Je obecně známé pravidlo, které říká, že zdaleka nemusí být nejúspěšnější ten učitel, který nejvíc pracuje, který absolvuje nejvíc školení apod. Jinak řečeno: ideální je taková výuka, kde učitel jakoby nic nedělá a žáci aktivně pracují.

Dodatek:  Zemřela Věra Jirousová

Koncem února (asi ve stejnou dobu jako A.Lustig)  zemřela Věra Jirousová, první žena I.M.Jirouse. Kdysi dávno se podílela na rozvoji legendárních Plastic People, po létech v ústraní publikovala jako kunsthistorička  souvisle  v Lidových novinách, pak v internetovém deníku Referendum (jen tam publikovala asi 170 recenzí nových výstav).  Proslavila se i  jako autorka básní. Ke zprávě o její smrti na webu rychle přibylo 18 komentářů. V okamžiku, kdy jsem je četl,  jich byla již většina smazananých pro vulgární a nevhodný obsah, 3 komentáře reagovaly na nevhodný obsah těch smazaných, jeden komentář (asi ponechaný jako relativně korektní) obsahoval zhruba toto: „Znám Jirouse, jestli byla jeho žena jako on a  jako byl ten sprosťák Lustig, tak jí není žádná škoda“.

Dodatek II:

Z  Magorových Labutích písní:

Ptali se svaté Cecilie/ na nebi andílci: / Opravdu se Ti líbí /Jak hrajou Plastici?//

Za to jak krásně hrajou/ za jejich Pašije / Pán Bůh je zvláštní branou / do nebe vpašuje. 

 

 

 

 

 


    nikdo zatím nehodnotil

2 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Sice píšete, že "jen velmi zhruba dokážeme identifikovat konkrétní souvislost mezi aktivní činností učitele a výsledkem celého procesu", ale ve skutečnosti jste velmi přesně některé podstatné souvislosti formuloval. Líbí se mi Vaše reflexe, protože mi potvrdila vlastní názory (spolupráce vyučujících, nejen kritika našich svěřenců) a poskytla několik vodítek, které mě donutily k zamyšlení. 1. Aktivní hledání řešení, které mohlo vyznít jako zápor, se ve skutečnosti projevilo jako klad, protože žáci ocení rozkrokování procesu přemýšlení. Zřejmě pro ně byl přehlednější než jen automatická odpověď. 2. "Tlak na žáky má jen malý efekt na konečný výsledek." Nad tím v poslední době uvažuji často. Dávám přednost tomu, abych zjistila, co komu nejde, než abych stihla učivo. Pak naplánuji individuální cestu. Neustupuji jim příliš? Někdy si říkám, že kolegové, kteří se snaží probrat toho co nejvíce, třeba za pomoci domácích úkolů, možná jsou na té přímější cestě. Uvažuji proto nad kompromisem. Určitě jste měl tenkrát výjimečné žáky, na mé by asi Vaše řešení nezabralo. :) 3. "Zmiňoval jsem se o knihách..." Neříkáte přesně, který to byl hlavní předmět (nebo jsem to přehlédla), asi čeština. Ale uvědomila jsem si díky Vašemu článku, že bychom neměli mluvit o tom, co čteme jen v češtině, ale i v jiných předmětech. Vždyť knihy jsou k tomu, abychom zážitky postav spojovaly s těmi našimi. Takže proč nemluvit třeba ve fyzice o tom, že jsem četla něco o nějakém fyzikálním jevu v nějakém románě? Možná i to by byla cesta k tomu, jak naučit žáky číst.

  2. avatar

    Děkuji za komentář.
    Vidím, že je na místě doplnit konkrétní předmět, v němž jsem mluvil o Magorovi a literatuře - byla to matematika. Otázka je tedy: Máme právo odbíhat (pravidelně) do zcela jiného oboru, který vůbec nesouvisí s naším předmětem? Jaký to má efekt?
    Tlak na žáky: Je výsledek takto dosažený ten správný? Nakonec každý přece nepotřebuje znát třeba exponenciální rovnice. Naučíme nátlakem žáka překonávat překážky, podvolovat se autoritě nebo jde o zcela okamžitý efekt? Neměli by žáci na SŠ a zejména na G už dokázat hodně rozhodovat za sebe? Asi jsou nějaké hranice - s kým je přece jen možné navázat spolupráci a s kým jen velmi těžko.

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.