Co si pamatuji z 1. stupně ZŠ?

Hlavně Penicilín, Tetracyklin, Chloramfenikol, horečky a teploty a taky školní družinu.

Byl jsem zkrátka nemocné dítě a moc jsem toho do školy nenachodil. Po úspěšném absolvovování prvního pololetí 1. třídy jsem obdržel známé vysvědčení s jedinou velkou jedničkou a krátce na to jsem dostal zápal plic s horečkami okolo 40 °C, který přes masivní dávky Penicilinu neustupoval. Když se přece jen podařilo zvítězit a vyrazil jsem zpět do školy, tak to bylo jen na pár dní – zápal plic se vrátil podruhé a pak potřetí. Celkem to trvalo několik měsíců – zhruba druhé pololetí 1. třídy. Vysokou horečku pomáhalo srážet prostěradlo namočené v ledové vodě omotané kolem celého těla, proti infekci bojoval většinou Penicilin v injekcích v 6-hodinových intervalech ve dne v noci. Vše se odehrávalo doma – nemocnice nemohla tehdy nabídnout asi nic lepšího. Injekci mi chodil v noci píchat náš rodinný lékaž ze sousedství. Když bylo nejhůř, tak jednou přišel o půlnoci se sáčkem čerstvě napečených pusinek – právě je pro mě dodělala jeho maminka, pokud prý budu ještě naživu. Naživu jsem zůstal a měl jsem opakovat 1. třídu. Když se mi podařilo těsně na konci šk.roku ještě  předvést, že umím všechno, co umějí moji spolužáci a spolužačky, tak jsem s nimi postoupil o rok výš. Zpětně uvažuji, zda to bylo dobře nebo ne – odmaturoval jsem pak těsně před 18. narozeninami a odcházel na VŠ. Když nyní vidím 20-tileté maturanty, říkám si, že kdybych začínal studium v jejich věku, tak bych leccos chápal jinak a dalo by mi to víc. Byl ale počátek 70. let a kdoví, jak by ten jeden rok ovlivnil moje možnosti studovat, co jsem si přál.

V dalších létech jsem prostřídal všechny povinné dětské nemoci plus řadu angín a podobných nepříjemností, ale do školy už jsem přece jen chodil. Naštěstí mě nepotkala infekční žloutenka, která byla v té době ve škole pravidelným hostem – neustále měla některá třída karanténu. Karanténa znamenala jednak částečnou izolaci od ostatních tříd, dále umyvadlo s dezinfekcí na mytí rukou  ve třídě a očekávání, zda někdo další nedostane žloutenku taky. V těch dobách nebývaly ve škole vši.

Antibiotika  mi v těch létech nesporně zachránila život, tak jako zachránila život spoustě dalších, kteří by jinak zemřeli na zápal plic, spálu a další nemoci (spála bez antibitoik končívala buď srdeční vadou nebo smrtí).

Od 2. do 5. třídy jsem chosil do školní družiny. Oba rodiče pracovali dlouho a byl jsem tam asi nejdéle ze všech dětí. Vnímal jsem toto kolektivní zařízeni  jako vězení. Přicházel jsem ráno v 7 a po vyučování jsem tam byl do zavření – to bylo do 5. Pro děti z dělnických rodin si maminky chodily hned po 2. hodině, další děti odcházely ve 4, pak už nás bylo jen pár. Výhodu to mělo jen tu, že tak jsem se hned na začátku dal dohromady se staršími kluky a získal tedy ve velké skupině nových dětí lepší pozici. Později mi starší kamarádi odešli, zbyli mi spolužáci ze třídy – vzali mě k sobě dva věrní kamarádi s postavou zápasníků, kteří mi moc neseděli. Doma mě varovali, ať jsem před nimi opatrný, že jejich  tátové jsou estébáci.  Díky rodinné výchově jsem tušil,  oč jde a pozor jsem si dával. Ve škoní družině jsem nejraději zalezl někam stranou a četl . Byla tam knihovnička s možná 50 knihami, které jsem měl brzy přečtené sa četl jsem  tedy některé znova a znova. Šlo vesměs o knihy dětské – tenké s velkými písmeny, moc tam toho ke čtení nebylo. Pak tam byly cestopisy Hanzelky a Zikmunda a ty mě moc nazaujaly. Vícekrát jsem četl mimo známého Kuby-Kubuly a jeho kamaráda příběh komsomolky Zoji Kosmodějanské – mladé bojovnice proti nacistům, kterou chytili a  umučili. Pak jsem trefil na Pověst o Uhlenspiegelovi, která tam zabloudila omylem, protože název připomínal úsměvné příběhy pro děti. Zde šlo o legendární vyprávění o boji holandských gézů proti Śpanělům a inkvizici. Bylo tam mučení a erotika a bylo to moc zajímavé. Škola mi tak poskytla podněty zcela zvláštní.

Z vlastního vyučování si pamatuju méně. Hlavní snad bylo to, že naše s.učitelka stále zdůrazňovala, že my jsme lepší než ti oškliví béčáci. Asi tak chtěla stmelit náš kolektiv a asi taky neměla ráda svou kolegyni odvedle. Jinak si pamatuji, jak jsme každou velkou přestávku museli kroužit v několikastupu kolem dokola po chodbách, v létě  jsme podobně museli pochodovat venku okolo školy. Rok nebo dva jsme zažívali vyučování na směny- dětí bylo hodně a školní budova nestačila, některé třídy měly ranní  vyučování  a jiné po část roku zas jen odpolední.

Učitelky na první stupni byl tehdy spíše paní učitelky než soudružky. O žádné z nich jsem ani zpětně neslyšel, že by byla politicky angažovaná (snad jen vedoucí šk.družiny) a o některých bylo známo, že měly potíže se svým vztahem k náboženství. Přesto škola politicky indoktrinovala – matně si vzpomínám na cosi o Žižkovi a husitech a dobře si pamatuji, že jsem asi ve 4. třídě napsal do písemky asi toto: „Kapitalisté nechali vykácet větrolamy, protože chtěi vydělat peníze,  a tím způsobili vysoušení polí a snížení úrody na polích“. Moje učitelka mě za to moc chválila (proto si to pamatuji). Chválila to, jaké složité souvětí jsem zplodil a předvídala, jaké úspěchy mě s podobnými výtvory jistě čekají dál. Pokud vím, tak jsem se později ničeho tak nápadného již nedospustil.

Proč o tom píši? Rozebírám, jak vznikal můj vztah ke škole – nikdy jsem jí nevnímal jako ideální prostředí a jako základ vzdělání. Také nabízím podněty pro srovnání s dneškem – takhle vypadal 1. stupeň ZŠ okolo roku 1960.

Jaroslav Matějka